Součást mého přestupu byla i stavba tribuny, vzpomíná jubilant Václavíček
Dodnes drží platný rekord, když v nejvyšší československé soutěži nastoupil ve 280 po sobě jdoucích utkáních bez přerušení. A všechny odehrál ve fotbalové Zbrojovce. Kapitána brněnské mistrovské party z roku 1978 Rostislava Václavíčka už těžko někdo překoná. Ve středu slaví olympijský vítěz z roku 1980 z Moskvy sedmdesáté narozeniny. „Vůbec se na to necítím. Když si vzpomenu, že jsme kdysi slavili tátových padesát a už byl pro mě starší člověk, mám hrůzu, zda se naše děcka na to taky tak dívají," usmívá se v rozhovoru pro Deník Rovnost.
Bude velká oslava?
Nejsem ten typ. Sedneme si s rodinou v Brně, něco uděláme v Prostějově, slezeme se se sestrami, žádné velké ódy.
Potěší vás ještě nějaký dárek, který nemáte?
Mám starý mobil a když jezdím na tenis šalinou či trolejbusem, vidím, jak nastupuje omladina a všichni mají v ruce pětipalcové mobily. Mám takového prďolu, takže ho radši nevytahuji. (úsměv) Říkal jsem, že si ještě pořídím nový, ale není to zase největší nutnost. Najdu si, co potřebuji, na nějaké výsledky se případně podívám doma.
A co novou tenisovou raketu, stále pravidelně hrajete…
Možná už by se hodila. Minule jsem ji nechal vyplétat, mám trochu historickou. Na tenis chodím možná víc než třicet let, hrajeme debly se staršími pány. Máme dobrou partu s bývalými sportovci, hokejisty, volejbalisty. Chodí nás šest či sedm do Jundrova, točíme se a dostanu se na kurt dvakrát i třikrát týdně.
Tenisem se udržujete stále v kondici?
Cítím se dobře, žádné problémy. Mám umělé koleno, se kterým hrají pět, šest let a je lepší než druhé, což každý z kluků obdivuje. Udělal jsem po operaci výbornou rehabilitaci, za pět měsíců už jsem hrál tenis. Sport mě drží i v tomto věku. Fotbal jsem přestal i za starou gardu hrát, ale na tenisu udělám pět rychlých kroků, doběhnu a zahraju, je to trošku jiné. Udržuje mě ve svěžesti.
Aspoň sledujete fotbal?
Z venkovních zápasů Zbrojovky jsem viděl něco v televizi. V Brně bydlím sto metrů od stadionu, takže na domácí utkání chodím. V televizi sleduji zápasy Bundesligy, jen mě mrzí, že anglickou ligu nevysílají programy, které mám, hrozně rád jsem se na ni díval.
Co říkáte na podzimní výsledky Zbrojovky?
Vyjádřil jsem se už v létě, že největší problém je v obraně. Vždyť Košťála si měl klub aspoň rok podržet, když tady hrál s Karvinou, byl z obrany stejně nejlepší. V obranné i útočné fázi dokáže jít do hlavičky. Zatímco teď přilétne centr z boku či ze standardky, kam se nedostane gólman, a hrozí obrovské nebezpečí. Mužstva, která sem přijela, mají v obraně postavené takové stožáry, jako jsme byli s Karlem Dvořákem. Oba metr devadesát a když jsme dostali někdy gól hlavou, celé mužstvo nás sjelo, že to není možné.
Změnil se hodně fotbal od vašich dob?
Dneska se mi zdá, že trošku hráčům chybí technika v rychlosti, přenesení balonu padesát metrů na druhou stranu, kde má hráč míč u nohy a hned vytváří šanci. Vytrácí se to, co měli za nás Karel Jarůšek, Honza Kopenec, Karel Kroupa nebo Víťa Kotásek. Dneska je na úkor rychlosti či kondice míň techniky. Proto si cením hráčů, jako je Pavel Zavadil nebo před ním Tomáš Polách, i když jsem se kolikrát hádal s těmi, kteří tvrdili, že zpomalují hru. Ale udělají jeden na jednoho, vymyslí těžkou přihrávku.
Když vidíte současnou hru, máte někdy chuť ještě vběhnout na hřiště?
To už mám za sebou. Natáhl jsem si hráčskou kariéru přes Belgii a Rakousko až do čtyřiačtyřiceti let, potom jsem se jako trenér pohyboval v Jihomoravském kraji, kde jsem se vyžíval při rozcvičení v báčku na jeden dotek. Snažil jsem se mladým klukům ukázat, že to dám taky. Říkal jsem, že nesmím kazit, protože když přijdu dopro-střed, už to nechytnu. Teď už se chodím jen dívat na svoje vnuky, kteří hrají fotbal.
Držíte platný rekord v počtu odehraných zápasů po sobě. Jak jste zvládl devět a půl sezony bez přerušení?
Tenkrát měl nejvíc brankář z Košic Anton Švajlen, který zvládl 214 utkání bez přerušení a přiblížil jsem se mu asi na 210 zápasů. Na zimním soustředění v Nymburku strašně mrzlo a po zápase mladých se starými jsme přilétli do kabiny, kde jsme vypili studené nápoje a jeli domů. Za dva dny jsem šli na zdravotní prohlídku šlapat na kolo a byl jsem už tak na hromadě, že mi doktorka nechtěla dát potvrzení do registračky.
Takže rekord byl v ohrožení?
To ano. Trenér Masopust ji přemluvil, protože už byl zájem, abych pokračoval bez přerušení. Jeli jsme zrovna na mistrák do Plzně a nastoupil jsem asi na dvacet minut po nemoci, protože jsem měl čtyřicítky horečky. Tenkrát mě trenér Masopust podržel.
Se Zbrojovkou jste také zažil výjezd do indonéské Jakarty, na stadion přišlo devadesát tisíc lidí. Šlo o vaši nejexotičtější cestu s fotbalem?
Byl to nezapomenutelný výjezd. Zrovna k týmu přišel Josef Masopust, v Evropě ho znali a měl kontakty. Po sezoně v prosinci jsme tak letěli na turnaj do Jakarty, poprvé Jumbem. Hrálo tam olympijské mužstvo Sovětského svazu, Hajduk Split, národní tým Indonésie a my. Nakonec jsme vyhráli.
Zažil jste také nevraživost devadesátitisícového davu…
Složil jsem jim nejlepšího hráče, udělal jsem skluz a on spadl jako mrtvola. Pak ho ovázali a nastoupil, celý stadion jásal, ale už nevyrovnali. Lidem se to moc nelíbilo, takže přišla policie a vojáci se samopaly, nás nahnali doprostřed kruhu. Bylo vidět, jak se jich lidi strašně báli, za pět minut byl stadion prázdný. Nevím, jak přes obrovské tribuny lidi slezli na druhou stranu, snad přes lijány. Až potom nás pustili do kabiny. S olympijským výběrem jsem se v přípravě dostal jeden rok do Brazílie a příští zimu do Mexika. V té době byly takové zájezdy možné jedině se sportem.
Do vrcholového fotbalu jste pronikl z malé obce Vrahovice, která už patří k Prostějovu. Kdo si vás vyhlédl?
Nastoupil jsem v prostějovské železárně, kde se mezi provozy hrály podnikové turnaje. Na hřiště chodili trenéři a objevili mě. Bylo mi dvacet, dařilo se mi, jezdil jsem jak natočený, hrál jsem běhavého v útoku či záloze. V srpnu jsem byl na první mistráky v želízkách. V Prostějově jsme hráli se Slovanem či Trnavou.
Pak jste měl původně jít do Baníku, ale skončil v ostravském NHKG. Jak to?
Půl roku jsem bydlel na Bazalech, ale jezdil jsem hrát zpátky za Prostějov. A náš předseda se znal s šéfem NHKG. Domluvili se, že půjdu radši tam než do Baníku. Šlo o otázku peněz i vyrovnání, protože Prostějovu podpálili dřevěnou tribunu a součást mého přestupu tvořilo postavení nové. Ve druhé lize za NHKG jsme hráli i proti Zbrojovce, které jsem dal dva góly.
Jenže přestup do Brna taky nebyl snadný…
Tehdejší brněnský trenér Hajský byl rodilý Prostějovák a přišel s tím, abych šel do Brna. Jenže tenkrát platilo zvláštní nařízení, že pro uvolnění potřebujete buď přihlášku na vysokou školu, nebo následovat manželku. Ostrava mě nechtěla pustit a dala mě k pracovnímu soudu, ale zrovna jsme se brali s manželkou a na základě toho už na mě neměli špagát. (úsměv)
Jak z vás v Brně udělali stopera?
Na jaře přišel trenér Havránek, který si představoval jiné poskládaní týmu a chtěl, abych se ze zálohy stáhl na stopera, že jsem zodpovědný, bránící a vysoký. Říkám mu: Trenére, jsem zvyklý hrávat zepředu, chci dávat góly a nahrávat. A on odpověděl: Budeš hrát stopera a když si budeš chtít zahrát nebo dát gól, zahraješ si v týdnu na tréninku. A bylo zametené. (smích)
Zdroj: http://brnensky.denik.cz/fotbal_region/soucast-meho-prestupu-byla-i-stavba-tribuny-vzpomina-jubilant-vaclavicek-20161206.html
Zdroj: http://brnensky.denik.cz/fotbal_region/soucast-meho-prestupu-byla-i-stavba-tribuny-vzpomina-jubilant-vaclavicek-20161206.html
Zdroj: http://brnensky.denik.cz/fotbal_region/soucast-meho-prestupu-byla-i-stavba-tribuny-vzpomina-jubilant-vaclavicek-20161206.html
Zdroj: http://brnensky.denik.cz/fotbal_region/soucast-meho-prestupu-byla-i-stavba-tribuny-vzpomina-jubilant-vaclavicek-20161206.html